U černého vola

U Černého vola: Pražská legenda, která v čase neochabuje a pomáhá

V labyrintu pražských uliček, kde historie dýchá z každého kamene, se ukrývá místo, které překračuje běžnou definici hostince. Pražská pivnice U Černého vola, zasazená na kouzelném Loretánském náměstí mezi Hradčany a Malou Stranou, není jen obyčejnou zastávkou na pivo. Je to živoucí památník, spolek s duší a srdcem, a především maják dobročinnosti. Jak je možné, že v době nadnárodních řetězců a bleskových plateb kartou si tento podnik udržel svůj autentický ráz, a dokonce i po desetiletí podporuje potřebné?

Od orlů k volovi: Poutavá historie legendárního hostince

Hostinec U Černého vola je opředen řadou mýtů a pověstí, které z něj činí skutečný unikát. Málokdo ví, že jeho jméno údajně vzniklo dávným písařským omylem. Původně se dům s gotickým sklepením a pozdějšími renesančními a barokními přestavbami pyšnil názvy jako U Bílé růže nebo U Panny Marie Pomocné. Někdy byl zmiňován i jako U Tří černých orlů. A právě z této trojice orlů se prý vinou nedorozumění stal - jeden Černý vůl. Ironické, že? Dům se dokonce dle některých zdrojů jmenoval i U svatého Lukáše, podle reliéfu na fasádě, který zobrazuje svatého Lukáše malujícího Pannu Marii.

Charakteristickou éru podniku formoval i jeho svérázný provozovatel. Od dob Rakouska-Uherska až do poloviny první Československé republiky stál za pípou výstřední Josef Brynda, jemuž se přezdívalo „Brindisa'. O jeho nátuře kolují dodnes historky: odmítal si brát dopité půllitry z ruky do ruky. Každý štamgast musel svůj korbel postavit přesně doprostřed tácku s uchem natočeným k výčepu. Jen tak si zasloužil další pivo. Tehdejší putyku hojně navštěvovali známí politici i umělci, což jen podtrhuje její významné postavení v kulturním životě Prahy.

Ani komunistický převrat a následné období normalizace se hostince nevyhnuly. Na čas se zde dokonce usídlilo agitační středisko Národní fronty. K jeho obnově došlo až v šedesátých letech, údajně kvůli spartakiádě, aby měli cvičenci kam zajít na točené. I přes vpád sovětských vojsk v srpnu 1968 a následné normalizační bezčasí si hostinec udržel své kouzlo a stal se útočištěm pro rozmanitou klientelu. Dokonce místní pošťák sem často chodil, a babičky z okolí si tak pro důchod raději zašly rovnou za ním do hospody. Objevil se i v proslulé komedii Adéla ještě nevečeřela, když se Nick Carter po odchodu z Vola poněkud motá.

Z osmdesátých let pak pochází svědectví o tom, že se U Černého vola scházeli disidenti, a dokonce se odtud roznášely ilegální Lidové noviny, jejichž obnovu měl na svědomí i novinář a štamgast Rudolf Zeman. Zajímavostí je, že ve stejnou dobu sem docházeli i představitelé režimu - podle jedné verze estébáci, kteří prý tuto "podvratnou činnost" tolerovali, jelikož i oni chtěli mít svou oblíbenou hospodu. Jiné verze hovoří o úřednících z nedalekého ministerstva zahraničí. Zásadní postavou se stal spisovatel a disident Karel Pecka, který se sem po svém přestěhování ze sídliště rád vracel. Jeho návštěvy a počet vypitých piv byly dokonce zaznamenány v jeho spisu.

Záchrana v časech privatizace: Když štamgasti vzali osud do svých rukou

Zatímco starší historie hostince je protkána nejasnostmi, události po roce 1989 jsou zaznamenány mnohem podrobněji. Přestože i zde se za třicet let vytvořily legendy, dokumenty jasně ukazují na klíčovou roli místní komunity. V době tzv. malé privatizace hrozilo, že hostinec, stejně jako mnohé jiné státní provozovny, padne do rukou soukromých vlastníků, kteří by mohli zničit jeho unikátní ráz. Skupina štamgastů, umělců a intelektuálů se proto rozhodla jednat.

Původní plán zněl prostě: štamgasti se složí a hospodu koupí. Avšak realita byla složitější. Když se v podniku objevil muž v pastelovém obleku s černým kufříkem, který si prohlížel prostory s úmyslem hostinec koupit, bylo jasné, že je třeba radikálnější řešení. Klíčový nápad vzešel od Marcely Ježkové, manželky jednoho ze štamgastů, která je mimochodem dodnes členkou spolku. Štamgasti se obrátili na Tomáše Ježka, významného politika a tehdejšího ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Jeho intuice zafungovala:

„Byl to tak krásný nápad! Řídil jsem se intuicí, cítil jsem, že žadatelé nejsou žádní podvodníci, ale nadšenci, kteří to myslí vážně… Kdyby si někdo dal opravdu záležet, tak mě za to mohl dát zavřít.'

V červenci 1990 bylo úředně registrováno devítičlenné sdružení, jehož členy byli Karel Pecka i hospodský Bohumil Landergot, který se stal nájemcem hostince. Ještě ke konci téhož roku sdružení učinilo první významný krok: rozhodlo, že tisíc korun použije na pořízení modrého Fordu Transit na leasing, který předají jako novoroční dárek Škole Jaroslava Ježka pro děti a mládež s postižením zraku. Tato iniciativa, s níž pomáhali prodejci, řemeslníci a dokonce i Hradní stráž, byla tehdy zdokumentována v televizním pořadu s příznačným názvem „Spiknutí dobrodějů'.

Za své úsilí získalo sdružení v roce 1992 prestižní cenu „Místa v srdci', což potvrdilo smysl a dopad jejich práce.

Hostinec s posláním: Podpora Školy Jaroslava Ježka

Tímto historickým rozhodnutím se započala tradice, která trvá již tři desetiletí: veškerý výtěžek z hostince U Černého vola putuje na dobročinné účely, především na podporu vedlejší Školy Jaroslava Ježka. Tato škola je pro sdružení klíčová, protože se stará o děti a mládež s postižením zraku. Vrací se tak k původní podmínce, s níž sdružení hostinec získalo do pronájmu.

Příspěvky od Černého vola nejsou symbolické, naopak. Po třicet let chodily škole z hostince stovky tisíc korun ročně. Peníze se používají na různorodé potřeby: od pořízení speciálních mikrobusů, jako byl nedávno zakoupený bílý Ford Tourneo (na nějž spolek přispěl 400 tisíci korunami, stejně jako Nadační fond Českého rozhlasu - Světluška), až po speciální displeje či jiné pomůcky pro studenty. Spolek dokonce podporuje i další organizace, například Rehalb, která pečuje o lidi po mrtvici.

Tato kontinuální podpora je obzvláště působivá s ohledem na nedávné události. I v dobách pandemie COVID-19, kdy byly hospody zavřené a příjmy mizivé, se díky prozíravému přímému řízení a snížení nájmů od Městské části Praha 1 podařilo škole nějaké peníze poslat. To svědčí o silné vizi a odhodlání členů spolku.

Přímé řízení a moderní výzvy

Krize, byť jiného druhu, přišla i v roce 2017, kdy se dlouholetý hospodský Bohumil Landergot rozhodl odejít do důchodu a nájem převést na svého parťáka Martina Bendu. Radnice Prahy 1 sice původně avizovala bezproblémové předání, ale záhy se na jejím webu objevila veřejná nabídka pronájmu, o prostory měla zájem síť restaurací jednoho pivovaru. Vznikla obrovská vlna solidarity. Tisíce lidí podepsaly petici za zachování stávajících poměrů, a vedení Prahy 1 nakonec pod tlakem veřejnosti rozhodlo, že podpora Školy Jaroslava Ježka je prioritou, a tak hostinec zůstal pod správou spolku.

Od té doby spolek hostinec řídí přímo. Tato změna byla možná díky novému občanskému zákoníku z roku 2014, který spolkům umožňuje provozovat vedlejší hospodářskou činnost, pokud se výtěžek využívá k podpoře hlavní aktivity - v tomto případě dobročinnosti a zachování autentického koloritu a atmosféry hostince. Tento model se ukázal jako prozíravý, zejména během pandemie. "Ušetřilo se i na energiích, které se prostě mimo provoz nemusely platit," doplňuje místopředseda výboru spolku Filip Smola, jehož přátelství s hostincem sahá až do devadesátých let.

Dnešní výbor spolku tvoří čtrnáct členů, včetně novinářky Lídy Rakušanové, bývalého rozhlasáka Josefa Vomáčky (jednoho ze zakladatelů) a mladších generací, jako je reklamní textař Jaroslav Schovanec či Marek Šoltés, kteří do hostince chodili už jako děti se svými otci. Společně se starají nejen o finanční toky pro školu, ale i o udržování samotného podniku. Hostinec U Černého vola si tak sice zachovává svůj tradiční vzhled (příkladem je nedávná rekonstrukce výčepu), ale technologie jsou moderní. Pravidelně se investuje do údržby, například letos v únoru proběhlo malování.

I ceny piva jsou předmětem pečlivého zvažování. Půllitr tradičního dvanáctistupňového Kozla stál letos v červenci 44 korun, Pilsner Urquell pak 55 korun. V roce 2000 se U Černého vola začala čepovat Plzeň, na základě rozhodnutí nadnárodního vlastníka obou pivovarů, že tam, kde se točí Kozel, má být i vlajková loď - tedy plzeň. Bohužel, nedávno pivnice zasáhla zpráva o ukončení stáčení Kozla 12° Mistrova ležáku do sudů. Jedna, téměř šedesát let trvající éra tak zdá se končí. Hostinec nyní dočasně nabízí světlý Kozel 11° a černého Kozla 10°, zatímco hledá plnohodnotnou náhradu, která by udržela tradici.

Černý vůl: Oáza bez moderních vymožeností

U Černého vola, s jeho jednoduchou nabídkou pokrmů typu topinek s nivou, nikdy neměl a ani nemá ambice na michelinskou hvězdu. Místo toho si zakládá na své autenticitě a nekompromisně se drží svých zásad. Snad nejvíce to vystihují dvě absence:

Právě tato neochota podvolit se moderním trendům dodává hostinci U Černého vola jeho jedinečný, téměř mystický ráz. Je to místo, kde se čas doopravdy zastavil, kde se setkávají generace štamgastů, a kde můžete zažít atmosféru staré Prahy, tak jak ji mnozí milují. Jako by zde stále zůstával kousek ducha svérázného hospodského Josefa Bryndy.

U Černého vola je víc než hospoda; je to živá instituce, která dokazuje, že tradice a dobročinnost mohou jít ruku v ruce, a že skutečná hodnota se neměří počtem hvězd, ale duší a srdcem, které do ní vložila komunita.